image

Horní menu

Fulltextové vyhledávání

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19
Kontroly a čištění komínů a kotlů
20 21
Krátkodobá uzavírka pošty 21. března 2024
22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Drobečková navigace

Úvod > Obec > Historie Jindřichova

Historie

Zájezdní hostinec

První písemná zmínka o obci Jindřichov pochází z roku 1256. Tehdy byl jako Henrikestorph založen dle magdeburského práva (v českých zemích představovalo magdeburské právo dominantní typ městského práva) olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku, který se snažil kolonizovat oblast Osoblažska. Jednalo se o druhou vlnu kolonizace a z důvodu nedostatku lidských zdrojů se jednalo o německou kolonizaci z oblastí Frank, Durynska  a Saska. Henrikestorph vznikl jako lesní lánová ves silničního typu. Zakladatel biskup Bruno patřil k předním rádcům a diplomatům českých králů Václava I. a zejména Přemysla Otakara II., pro něhož byl doslova „pravou rukou“. Dalšími uváděnými názvy nynějšího Jindřichova jsou Heynrichsdorf, Heinrichisdorf, Hennersdorf, Henersdorf, Hendrichov, Hendrzdorff, Hendersdorf či Hendrštorf.

V roce 1288 udělil olomoucký diecézní biskup Dětřich jindřichovské léno bratrům Jindřichovi, Dětřichovi a Erkenbertovi, pánům ze Stange. Za udělení léna museli bratři platit biskupství 300 marek ročně. Rod těchto pánů časem rozšířil lenní majetek o okolní statky. Později však bylo léno rozděleno, kdy jeden díl připadl Janovi, rytíři z Dívčího Hradu a dva díly přišly zpět do rukou biskupských.

Během Vánoc roku 1556 zde několik dní strávil Vilém z Rožmberka před svou cestou do Vratislavi. Průběh a účel cesty zaznamenal v jeho životopise Václav z Břežan, který byl archivářem jeho známějšího bratra Petra Voka z Rožmberka. 

 

Od roku 1540 byl majitelem panství Jan Bohuslav Zoubek, po kterém zdědila léno dcera Johana. Ta se provdala za rytíře Václava Pavlovského z Pavlovic. V letech 1581 – 1591 zvětšil panství Jindřichov bratr Václava olomoucký biskup Stanislav II. Pavlovský z Pavlovic o Janov a Petrovice. Václav Pavlovský z Pavlovic byl hejtmanem osoblažského panství a prokurátorem Svatého Hrobu, proslul cestováním a válečnými činy v Polsku. Po skonu Václava Pavlovského spravoval lenní panství Jindřichov, které zahrnovalo městečko Janov, vsi Petrovice, Arnultovice, Bartultovice, Životice a Studnici a dvůr Novou Třemešnou, jeho nejstarší syn Bohuslav s chotí Annou, rozenou Wachtlovou. V tomto panství vládl společně se svým mladším bratrem Janem. Po skonu Bohuslava převzal statky bratr Jan. Hospodářské poměry panství však nebyly růžové, proto dal své vsi Bartultovice a Životice do zástavy. Poté mu dovoluje kardinál prodej uvedených vsí. Jan Pavlovský z Pavlovic byl dvakrát ženatý, avšak zemřel brzy a bez potomků, proto se jeho druhá manželka Marie Elisa provdala v roce 1635 za Jana Maxmiliána Jiřího z Hodic. S ním měla syny Ludvíka Maxmiliána, Maxmiliána Jiřího a Julia Leopolda. Jan Maxmilián Jiří z Hodic se v hodnosti zemského hejtmana Niského knížectví neslavně zapsal jako strašný soudce v proslulých čarodějnických procesech. Jeho podíl na upalování čarodějnic dokazují jím podepsané rozsudky. Zemřel těsně před rokem 1666 a nedlouho poté se jeho synové hlásí o pozůstalost. Jindřichov a Janov připadly horlivému katolíkovi Ludvíkovi. I on byl, mimo řadu jiných hodností a titulů, zemským hejtmanem Niského knížectví jako jeho otec a taktéž spojován s čarodějnickými procesy. Za ženu pojal Isoldu Pavlínu, rozenou svobodnou Paní Orlíkovou z Laziska a společně nechali vybudovat v roce 1671 - 1677 nový „modernější“ jindřichovský kostel. Ludvík s Isoldou však neměli potomky a když Ludvík zemřel, panství převzal jeho bratr Jiří. Po skonu Jiřího přešlo panství jeho synovi Antonínovi, který byl dvakrát ženatý, avšak také bez potomků. Za jeho éry vyvrcholil dlouhotrvající spor Janova s Hodici o stará privilegia obce. Týkal se výše daní a dluhů a způsobů úhrady. Sporem se dokonce zabýval i sám císař. Ukončit ho musela až v roce 1718 císařská vyšetřovací komise. Posledním jindřichovským pánem byl pravnuk zakladatele jindřichovské větve rodu Hodiců, syn Antonína Hodice, Josef Tadeáš Hodic. Ani on však neměl mužských dědiců a když zemřel, připadlo celé panství zpět olomouckému biskupství. Tím v Jindřichově skončila éra Hodiců, která se vyznačovala útiskem poddaných
a čarodějnickými procesy.

 

Erb Jana Kryštofa, svobodného Pána z BartensteinaV roce 1739 prodal biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna – Kastelkornu  léno rakouskému vícekancléři Janu Kryštofu, svobodnému Pánu z Bartensteina, jehož erb je zobrazen na obrázku vlevo. Tento šlechtic byl členem tajné rady, nejbližším důvěrníkem a poradcem císaře Karla IV. Po smrti císaře se stal také poradcem mladé císařovny Marie Terezie, která jej dokonce pověřila výchovou jejího syna Josefa II. Jan Kryštof byl ženatý a s manželkou Marií Kordulou Holler von Doblhoff měl syny Josefa Filipa Kryštofa a Kryštofa Innocenze.  Jan přikoupil odumřelé léno Matějovice, které bylo s Jindřichovem majetkově spojeno. V té době žilo na panství 8 601 osob. Nacházelo se zde šest triviálních škol, kde se učilo čtení, psaní, počty, náboženství a pracovní výchova v mateřském jazyce. Pravidelnou podporu pobíralo 68 chudých, zdravotnické služby poskytovali dva ranhojiči a čtyři porodní báby. V roce 1767 se podařilo Janu Kryštofu prosadit pro své lenní panství normu fideikomisu, tedy svěřenectví, které bránilo zchudnutí a tím i zániku rodu.

 

Osada Kraví HoraRoku 1808 založil vnuk Jana Kryštofa Antonín Karel osadu Kraví Hora (Kuhberg), jelikož potřeboval v hustě zalesněném lese více mýtin. Proto každému, kdo se zde hodlal usídlit, pronajal místo o rozloze 3 jiter a 400 sáhů, což je přibližně 1,87 ha. V roce 1890 bylo v osadě Kraví Hora evidováno 12 budov a žilo zde 65 obyvatel. Součástí osady byl hostinec s tanečním sálem a prodejnou tabáku, škola i hájovna. Po roce 1945 došlo vlivem odsunu původního německého obyvatelstva k opuštění celé osady, proto tato osada dnes již neexistuje. Téměř všechna stavení byla zbourána pravděpodobně v roce 1955. Zajímavostí je, že všechny budovy v osadě se nacházely na levé straně od místní komunikace (při pohledu směrem k Jindřichovu), pouze zvonička byla jako jediná umístěna na pravé straně.

 

V roce 1844 zasáhla západní část Jindřichova větrná smršť a mohutný požár, který se rozšířil i na východní konec vesnice a postihl také část Arnultovic. Tento živel za sebou zanechal značné škody na majetku místních obyvatel. Během šesti hodin lehlo popelem 253 domů se stodolami a hospodářskými budovami, byl spálen kostel s farou, shořela škola a všechny pokoje zámku v prvním poschodí. V následujících čtyř až šesti letech probíhala stavební rekonstrukce obce. Petrovický potok byl regulován, důležitá silnice byla přeložena, domy poddaných se dle nařízení úřadů musely stavět z tvrdého materiálu a pokrývat břidlicí.

Albert Klein von Wisenberg

Rodina Bartensteinů se postarala o pozdně empírovou přestavbu zámku a olomoucké arcibiskupství o stavební rekonstrukci kostela sv. Mikuláše. Od roku 1846 bylo panství známo jako Hendrichov a od roku 1850 již jako nynější Jindřichov. Rodina Bartensteinů vlastnila panství až do roku 1866, kdy vymřela starší z větví rodu po meči (mladší mužská rodová linie vymřela již roku 1847). Poslední mužský potomek jindřichovské větve Josef, svobodný Pán z Bartensteina se oženil se svou sestřenicí. Neměl však mužských dědiců, proto panství odkázal nezletilému synovci Maxmiliánu Argenskému z Hříště. Poručníci nezletilého Maxmiliána však panství obratem prodali rytíři, rakouskému podnikateli, politikovi, poslanci Říšské rady a Moravského zemského sněmu Albertu Kleinovi von Wisenberg.

 

Toho pojilo pouto k Jindřichovu díky Amelii Langerové pocházející z Damašku, se kterou se oženil v Třemešné a nabyl díky ní zmiňovaný Damašek. Dosáhl také uznání svými stavbami silnic a železnic. Na svém erbu nechal zobrazit 4 spojené ruce, které měly symbolizovat rodinnou spolupráci a vzájemnost.

 

Revoluce v letech 1848 – 1849 známá jako Jaro národů nebo Rok revoluce přinesla nové pořádky i na jindřichovské panství, kdy došlo ke zrušení roboty a poddanství a lidé se pomalu učili svobodě. Roku 1869 byla v obci otevřena pošta. V roce 1872 byla zprovozněna železniční trať Krnov – Jindřichov, která v následujících letech pokračovala až do pruských Ziegenhalsem (nynějších Glucholaz v Polské republice). V obci roku 1885 vznikl také spolek dobrovolných hasičů. Po skonu Alberta Kleina von Wisenberg v roce 1877 převzal správu jindřichovského panství jeho vnuk JUDr. Adalbert Klein von Wisenberg.

JindřichovPo vzniku Československa byl v Jindřichově v roce 1918 zřízen okresní soud, berní, celní a důchodový úřad, četnická stanice a nechybělo notářství. V tomto období bylo započato s elektrifikací obce a byla zprovozněna pokračovací škola včetně mateřské. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem. Čechů byla jen malá menšina a většinou se jednalo o státní zaměstnance.  Pro děti těchto zaměstnanců byla v roce 1923 otevřena samostatná česká škola. Jindřichov byl před druhou světovou válkou obcí s několika podniky místního významu. Nacházel se zde pivovar, sladovna, pily, dva mlýny, elektrárna a vyráběly se např. lihoviny a likéry, boty, koberce nebo sodová voda. Vysokou úroveň mělo v Jindřichově také zemědělství, kde se pěstovaly brambory, žito, len a jetel. Neméně úspěšné však bylo i vyspělé dobytkářství. Chov ovcí měl dokonce světovou pověst. 

 

O Jindřichovu kolují dvě pověsti

První z nich se týká pokladu, který je prý ukryt v nedalekém „domácím vrchu“. Na tomto vrchu prý stával zámek, který pro lakomost jeho obyvatel zmizel z povrchu zemského se vším všudy. Místo, kde leží, je možno občas poznat podle modrého světélka a někdy též podle ohnivého pudla. O Velikonocích na Květnou neděli se dokonce na stráni odkrývá v důsledku působení záhadných sil vstup vedoucí k pokladu. Kdysi tam na Květnou neděli přišel chudý muž, dostal se k pokladu, nabral si zlata a bez úhony vyšel ven. Chudoba byla zažehnána.

Druhá pověst vypráví o selce a bříze. Jedna jindřichovská selka opouštěla o půlnoci lože a dům. Sedlák na to přišel a počkal, až se vrátí. Měla ho ráda a přiznala, že jí něco pudí k bříze rostoucí za statkem. Sedlák nechal břízu porazit. Jeho žena byla nadále nucena docházet k pařezu za noci. Sedlák nechal pařez vytrhnout a převézt na dvůr. To přineslo selce úlevu. Když však byl pařez na příkaz sedláka spálen, selka těžce onemocněla a brzy nato zemřela.

Obec a 2. světová válka, vývoj obce po roce 1945

V roce 1938 žilo v obci pouze 35 českých rodin. V obci bylo oddělení finanční stráže s dvanácti příslušníky, kteří vykonávali službu na hranicích. Počátkem září 1938 likvidovali příslušníci skupinu ordnérů, přičemž bylo nalezeno velké množství zbraní ukrytých ve slámě. Ke konci měsíce došlo k odzbrojení příslušníků přímo na celním úřadě, celnice byla obklíčena lidmi z poloviny vesnice, kterou vedl německý učitel Limtner. V té době byla už většina českých rodin odstěhovaná. Do roku 1945 byla obec osídlená převážně německým obyvatelstvem, Čechů byla jen malá menšina.

Následkem Mnichovské dohody (dohoda mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu) se stal Jindřichov v roce 1938 součástí nacistického Německa, přičemž v letech 1939 vypukla druhá světová válka, která skončila v roce 1945.

6. května 1945 byl Jindřichov osvobozen a v témže roce byla část německého obyvatelstva odsunutaJeště 2. září 1945 bylo v obci 1600 Němců a 700 Čechů. Rodina Kleinů přišla při konfiskaci majetku v roce 1945 o jindřichovské panství a veškerý majetek převzal do správy stát. V lednu roku 1946 bylo odsunuto 460 Němců, v listopadu odjeli zbylí Němci a v Jindřichově zůstalo asi 10 Němců, antifašistů. Jindřichov byl postupně osídlován Čechy (převážně z okresu Frýdek–Místek a Zlín), Slováky, ale také Řeky. Naše obec byla přidělena k osídlení zemským úřadem v Ostravě. Osídlení bylo prováděno převážně na zemědělské usedlosti, a to hlavně bezzemky z vnitrozemí a současně i dělníky z průmyslových závodů, kteří se rekrutovali ze zemědělských rodin. Současně byly osídlovány živnosti a řemeslnické závody v Jindřichově. Jako státní zaměstnanci byli prvními osídlenci členové finanční stráže, četnictvo, železniční zaměstnanci a zaměstnanci pošt. V roce 1946 byl utvořen Místní národní výbor a prvním předsedou se stal František Hřebíček.

Arnultovice

První písemná zmínka o této obci pochází z roku 1267, kdy byla založena z vůle olomouckého biskupa Bruna ze Schaenburku jako samostatná vesnice a nesla název Arnoldestorph, poté Arnoldsdors (Arnoldova ves). Od 16. století mají písemné doklady uvedeno označení Arnultdorf, poté zkrácenou podobu Arnsdorf. České jméno se objevuje v písemných dokladech až v 19. století nejprve jako Arnošov, posléze jako Arnultovice. Ze záznamů roku 1424 je možno vyčíst, že se zde rýžovalo zlato pro potřeby biskupství. Do roku 1950 byly samostatnou obcí a od roku 1961 je místní částí obce Jindřichov.

Počátky kulturního a společenského života

Pocity svobody národní i politické dal v roce 1945 všem novým osídlencům v Jindřichově obrovskou sílu a radost, která se projevila i ve společenském životě. Každý československý občan bez rozdílu stáří byl ve skutečnosti mladý s touhou mnoho udělat. Lidé se bratřili na potkání, scházeli se v hostincích a v budově správní komise, kde bouřlivě rokovali a tvořili  plány. Z tohoto družného života rostla samozřejmě potřeba společenského a politického života. Již na podzim roku 1945 byla v Jindřichově založena ZO KSČ, která byla nejmocnější silou k rozvíjení dalšího veřejného života a dosáhla v r. 1946 asi 360 členů, rozdělených do 3 základních organizací.

Utvořily se i další politické strany a každá svým způsobem a podle programu obohacovala veřejný a společenský život. Zájmová činnost občanů se projevila v roce 1946, kdy se utvořila Tělovýchovná jednota Sokol v čele s ředitelem školy  Jindřichem Hadámkem, dramatický divadelní kroužek Sokola Tůmy pod vedením Mojmíra Kovala, loutková scéna Sokola, kterou vedla Lída Gurkovská, kroužek lidové hudby s Aloisem Chlebkem, kroužek šachový z iniciativy Františka Trhlíka a oddíl kopané.

soubor s hudebníky.jpg

V roce 1946 byl založen Spolek divadelních ochotníků pod vedením pana Mojmíra Kovala. Tito ochotníci si zvolili příznačné motto se snahou dostat do válkou ovlivněného pohraničí trochu jiný smysl života, a to života kulturního a společenského. Jejich motto bylo sice prosté, ale smysluplné: Každý začátek je těžký. Byla to a stále jsou slova starého lidového přísloví, ale plná trpké pravdy. A proto volili toto motto k zápisu jejich prvního divadelního představení, které ochotníci odehráli na vánoční svátky roku 1946. Byla to divadelní hra od Josefa Kubíka podle povídky Vítězslava Hálka Řeka zpívá. První divadlo v pohraničí, první česká slova, která zněla lidem, kteří se nebáli začít tam, kde dříve cizáckou řečí byla utlačovaná naše zem. Neznali jeden druhého a přece vytvořili malou skupinu lidí. Popud vyšel od pana Mojmíra Kovala, kterému bylo přiznáno prvenství v šíření kulturního a společenského života v obci.